Každý jednou dosáhne úrovně ježíše, budhy, všech mistrů a avatarů o kterých jsme

kdy slyšely.

Věčná odysea

Byl
jeden kluk a hlava mu těžkla pod tíhou otázek, které se mu toho dne honily
hlavou:

"Kde to vlastně vůbec jsem? Jak to, že se vůbec něco děje? Kde
se to všechno vzalo? Co tu vlastně dělám? Proč existuji? Jaký to má vše smysl? Jak
to, že neexistuje nic? Nic není ani to
slovo, ale přeci něco je, jak to? Co bylo na úplném začátku?
Vždyť aby něco mohlo začít, musí to mít nějaký svůj počátek. Strom roste ze
semínka, ale kde se vzalo to úplně první semínko? Bylo první vejce nebo
slepice? Kdo to všechno stvořil? Bůh? No dobrá, ale kdo stvořil jeho?

Budiž,
existuji, sice nevím proč, ale zkrátka jsem. Jsem kdesi ve vesmíru, na nějaké
planetě zemi a jsem tu lidskou bytostí. Kolem mě probíhá život a já jsem jeho
součástí. To je přeci úžasné. Existuje tolik krásných věcí a já žiju.

Počkat,
ale proč existuje tolik utrpení, tolik bolesti? Když pozoruji svět kolem sebe,
zjišťuji,  že si vybírá opravdu velkou
daň za svou existenci. Dobrá, existuje spousta opravdu krásných věcí, ale vedle
nich i mnoho ošklivých a krutých."

Představoval
si, kolik forem štěstí a radosti na tomhle světě existuje. Kolik existuje
utrpení a bolesti. Poměřoval různé varianty štěstí s různými variantami utrpení
a zvažoval, zda ono štěstí a radost je schopno vykoupit onu bolest a krutost.
Představoval si ty nejhorší možnosti utrpení, všechnu bolest, která se kdy
stala a přemýšlel, zda je vůbec možné být šťastný s vědomím existence takové
bolesti a krutosti.

"Kdyby všechny bytosti ve vesmíru žily tím nejradostnějším a
nejšťastnějším způsobem a jen jedna jediná bytost by ukrutně trpěla, mohl bych být
šťastný? "

Celá
existence biliard, trilionů, tetramiliard, prostě neskutečně mnoho šťastných
bytostí a jen jediná bytost by trpěla. Tak malé procento bolesti, tak krásná
statistika štěstí. A
přece. I to malé 0,0000000000000001 procento, které
by v sobě mělo skutečnou tvář světa v podobě bolesti, mu nedávala spát. Co
kdyby ten jediný nešťastný byl zrovna on?

"Na světě je tolik utrpení a neděje se zrovna mně, to je
vskutku slabá záplata na otázku proč existuje bolest, utrpení, krutost. Proč
máme možnost být zlí? Co stojí za touhle hroznou skutečností,  která bohužel není jen noční můrou, ze které
se lze snadno probudit, ale je všudypřítomným faktem a realitou tohoto světa?

Mohl
bych žít v ráji, kdybych věděl o existenci pekla?

Mohl
bych žít nádherný
život v božské rajské zahradě, kdybych věděl, že
existuje peklo, kde trpí bytosti strašlivými mukami?"  

Došel
k děsivému zjištění. Takové peklo a ráj totiž ve skutečnosti existují v našem
skutečném světě. Je tolik krásných životních příběhů a vedle nich tolik
krutých. Tohle není sen. Není to jen jeho bujná představivost, je to tvrdá
realita existence světa, ve kterém žije.

"Jak mohu v tomto světě být šťastný? Jak si mohu vytvořit
šťastný a radostný život s vědomím, že
existuje tak moc bolesti?"

"Neřeš hlouposti, blázne, žij a tvoř něco smysluplného," slýchával tehdy.

"Jenže jak nalézt něco smysluplného v tak nesmyslném a
krutém světě? Jak mohu zavřít oči nad marnivostí života a smířit se s
chlácholivým pocitem - buď rád za to, co máš?

Každý
má to, co si zaslouží. Jaký si to uděláš, takový to máš. Mohu někoho soudit?
Mohu soudit někoho za to, že ve svém životě tvoří bolest
a utrpení? Znám jeho příběh? Proč to dělá? A hlavně, proč tu možnost má?"

"Neřeš hlouposti," slyšel
znovu.

"Ale je pak něco, co není hloupost, když člověk postrádá
základní existenční předpoklad - chuť cokoli
tvořit, chuť žít? Když není nic, co by zaplnilo to prázdné místo. To místo trpící
žalem nad nesmyslností existence, která tvoří tak smutný svět? "

Byl
ztracen ve své myšlence na trpící bytosti, které nemají to štěstí jako on,
neboť jemu stačí jen zavřít oči a vstoupit.

Propadal
se do rokle plné deprese, pesimismu a nostalgie. Do té jámy, ve které se topil,
stahoval lidi kolem sebe, až došel k poznání, že jeho bojkot života v radosti
se přestává týkat pouze jeho, ale že svým postojem začíná ubližovat i ostatním
kolem sebe. Už nebyl jen vězeň ve svém těle odsouzen žít a tápat, ale začínal
být i tvůrcem utrpení svému okolí. A tak v prokletí života bludného kruhu
nesmyslnosti a paradoxů dostal šílený nápad.

"Vyrazím prozkoumat ráj. Prostě na chvíli zavřu oči před vší
tou existencí utrpení a budu vyhledávat to, co mi činí radost. Vyrazím na
expedici do ráje a třeba tam najdu něco, co dnes nejsem schopen spatřit. Až
uzraje čas, vrátím se zpět, sem do pekla, a dám své poznání těm, co ho
potřebují."

A
tak se stalo, že si nasadil jakési růžové brýle a vyrazil poznat svět radosti a
štěstí.

Ten
kluk tehdy netušil, že vesmír jeho rozhodnutí naslouchal a cestu, kterou si
zvolil, mu vydláždil pod nohy.

Onen
klučina se najednou dostal do světa, o kterém si myslel, že může existovat jen
v pohádkách pro děti. Otevřela se před ním zázračná odvěká odysea, jež se po
generace nazývá Poznej sám sebe.

Jednoho
dne,  když se po deseti letech dobrodružství
vrátil domů, do místa, ze kterého kdysi na tuto odyseu vyrazil, přemýšlel, co
to vlastně prožil, neboť svět se za tu dobu vůbec nezměnil. Ano, byl o deset
let starší a za těch deset let se i zde odehrálo mnoho událostí, ale jaksi ono
utrpení a bolest, kterého kdysi tolik trápily, byly pořád stejné. Ovšem jeho
vnímaní a jeho vnitřní postoj se nějak změnil. Zvažoval, co to vlastně prožil.

Dříve,
před jeho poutí, byly hory horami a řeky řekami. Po čase přestaly být hory
horami a řeky řekami, jako kdyby přestal existovat čas a prostor, jako kdyby
přestaly fungovat zákony zdravého rozumu a logiky a všechna známá pravidla. Ze
světa se stal zázračný prostor bez hranic. Ale teď, když je zpět, zdá se, že
hory jsou opět těmi starými horami a řeky řekami.

Sedl
si ke stolu a začal psát, co se to vlastně na té cestě naučil. Vždy ve správnou
chvíli slyšel nějaký příběh a ten pak ke svému vyprávění připojil, neboť věděl,
že ve skutečnosti to, co se snažil popsat, je tak neuchopitelné, že žádná slova to nesvedou. Záhada zvaná život je tak
hluboká, že vždy bude něco zbývat a vždy bude
vše ještě trochu jinak, ale z příběhů, které na své pouti slyšel, může
prosáknout to, co je schováno mezi řádky jeho vyprávění. Tichá poezie, jež mu zpívá neslyšitelným hlasem v jeho srdci, jež ho
hladí po duši a díky které je v hloubi jeho nitra víra v krásu toho
nepopsatelného tajemství. Avšak lze ho cítit jen tak ve své přítomnosti, ve
svém teď a tady. Ať  je kdekoli, cítí,
že je milován, že vždy tomu tak bylo a vždy tomu tak
bude a nikdy se na tom nemůže nic změnit, i když ho cesta zavede třeba do toho
nejtemnějšího pekla. První, co napsal bylo:

"Chcete-li
boha rozesmát, vyprávějte mu, co o něm víte."

Jsme tu ,aby jsme tvořily z našich životů a naší planety úžasné věci

*

Jseš jako Michelanegelo,který tvoří svého davida...to umělecké dílo, jseš ty a tvůj život.

video -inspirace obrazem

zde

Jakmile člověk zahlédne jednou světlo,

už není cesty zpět, neboť ochutná-li člověk byť i jen maličký drobeček z nebeské hostiny,

už navždy vše bez této příchutě ztratí smysl a člověk

se již na věky upíše svobodně k tomu jít po této cestě.

Žiješ z otevřenýma očima...dáváš pozor na vyučování a nebo ještě spíš? 

 Kde jseš? Na čem skutečně záleží? ...Opravdu je něco víc...než vyrazit na neuvěřitelnou cestu objevování toho kdo jsi? 

 

Krok za krokem po schodech do nebe

  Věčná odysea
 

 

 

objednávka knihy

 zde