úvod

V jednom takovém tom obyčejném maloměstě, jakých je na světě tisíce, vyrůstal jeden byčejný kluk jakých je na světě milióny. Jmenoval se Pavel Hárta a protže jeho otec byl starý punker a miloval kapelu SEX PISTOLS, od malička říkal Pavlovi přezdívkou SID, jež bylo jméno jeho punkového hrdiny z této kapely. Sidhárta žil obyčejný život malo městského punkáče....drogy, sex a rock n´roll, prostě pohoda. Když však Sidhártovi bylo 18 let stala se mu nehoda...

...sidhárta šel po cestě...vše bylo zvláštní,takové zamlžené, vůbec nechápal co se děje, jako kdyby nebyl schopen chitit svoje vlastní myšlenky, díky kterým by vyhodnotil situaci,kde to vlastně je a co se k sakru děje...
A tak prostě šel...přestal nad čímkoli uvažovat a stal se prostě jen cestou po které bezmyšlenkově šel...
Jak tak šel...najednou za sebou cítil jakési světlo...otočil se,ale nic neviděl...pokračoval dál v cestě...ale zase ucítil to světlo v zádech...jako by za ním jelo auto....znovu se otočil a znovu nic nespatřil...pokračoval dál v cestě a situace se opakovala.....když tu ho to napadlo....či spíše jako by ho do hlavy praštila strašná představa....za ním se probouzí a vylézá obrovský ďáběl...a to tak velký, že světlo peklné výhně ozařuje celý obzor...velký asi jako mrakodrap...

Sidhárta v tu chvíli celý stuhl a celým tělem mu proběhl mráz.Rozhlédl se kolem sebe a uvědomil si že je na osamocené cestě uprostřed temného lesa. Tak obrovský strach který v tu chvíly pocítil snad nikdy před tím nezažil.

Já umřel ( ho v děsu napadlo) a teď jsem v pekle. Ihned po téhle upomínce se znovu vrátila představa obrovského satana,který se za ním probouzí...
NO TO SNAD NÉÉÉ....

Vyhrhkl v děsu ze sebe a celé jeho tělo rozechvěla panika.

TO SNAD NÉNÍ MOŽNÝ .... NO TO JE HRŮZA....ON EXISTUJE....SAKRA....SAKRA

Popsat Sidhártovi pocity by šlo jen velmi těžce, vše se odehrávalo velmi rychle,ale i ta chvilička stačila k tomu, aby Sidhárta okusil ten nejhorší hororový strach jaký si snad v životě ani nepředstavil.....Bylo to něco, co bylo horší než ta nejhorší noční můra....a jemu se právě děla...za jeho zády vylézá obrovská nestvůra, která si na něj brousí zuby....
To je děsný...prosím, ať se mi to jenom zdá...proboha...panebože...pomožte mi někdo ...to je strašný...pomóc.... Sidhárta byl absolutně v šoku...totálně paralyzován strachem nejvyššího stupně...jeho tělem jako by zněl alarm, červená kontrolka praskla a hrůzostrašná panika se v něm rozezněla....v téhle panice si pro sebe začal nesmyslně v hrůzostrašných mrákotách blekotat, jeho zuby o sebe začly drnčet jako stepující střevíce...rozhlédl se kolem sebe...temný les ho obklopoval...představoval si jak je plný těch nejhorších zrůd, které jen čekají na povel, aby se do něj mohli pustit....
No to je hrozný....to snad né....ona to byla všechno pravda...peklo existuje a já jsem teď v něm....za mnou vylézá strašný ďábel na jsem obklopen démonama a nestvůrama, který se do mě za chvíly pustí....tak to je teda úplně, úplně...no to prostě néní možný....no to je strašný....proboha...proboha....to  je hrůza....pomóc...pomóc....stál schrbený uprostřed malé lesní cesty a celý se klepal....v tom začlo sněžit a na Sidhártu jako by dopadla zima, zima jeho života
...to si to dopracoval...hlavou mu začli znít všechny ty přihlouplé rady, které tak neměl rád....no jo, keci,keci...říkával si...když mu tzv.mravokárci mluvili do života....však ty si jednou vzpomeneš...jo,pojednou budeš plakat.....všechny ty stupidní varování a ted je to tu....sakra....sníh pokryl celou cestu....
Jak tam tak stál, najednou zafoukal malý větříček a před Sidhártou se ve sněhu
Odkryla malá cestička....jdi po té cestě...jako by mu zazněl hlas v hlavě
Sidhárta prožíval nejhorší strach co kdy zažil ...byl v takovým děsu že z toho stratil trochu vědomí, jako by v mrákotách....tahle drobná pobídka ...cestička ve sněhu pro tonoucího....záblesk naděje....sidhárta nebyl schopen uvažovat...byl absolutně mimo...jeho svět se zhroutil a on tam stál jako absolutní troska a v tomhle totálně zničeném stavu po cestičce vyšel...netrvalo dlouho a les pomalu končil a proměňoval se v hezkou krajinu....ze sidhárty ten obrovský strach pomalu padal a probouzející naděje v něm rozsvicela nové světlo...a tak se dělo....jak šel sidhárta dál, temný les se začal pomalu proměňovat v krásnou rozkvetlou louku, která zářila barvama....ten hrozný děs jako by se pomaloučku měnil v přesný opak...a taky že jo....Sidharta byl absolutně mimo, ten děs jako by ho celýho spálil, jako kdyby spalil všechny jeho obvody a z toho paralizovaného stavu, kdy člověk prožije něco tak strašného, tak hrozného že z toho dostane mrtvičku a jeho tělo je jako bez duše....se pomaloučku přeléval do druhého extrému...už to nebyla jen naděje....ta malá naděje pomaloučku přecházela v radost....a z radosti v nadšení a z nadšení v euforii.....najednou šel uprostřed krásné rozkvetlé louky, všude kolem něj byli nádherné květiny, které hráli všemi barvamy, prostorem, jako by se vynula sladká příjemná hřejivá vůně a snad slyšel i hudbu....ano slyšel jemnou hudbu jak rostou květiny, hudbu stromů, kamenů....jako kdyby ta hudba byla ryzí láska ničím nezbarvená....čistá průsvitná jemná melodie, jež snad byla více vůní než hudbou....či něčím naprosto novým neznámím, ale tak krásným až sladkým že SIDHÁRTU tahle vůně či melodie zcela omámila.....najednou se kolem sidhárty objevily zástupy krásných světelných bytostí....nejde popisovat co sidhárta pociťoval...neboť jako kdyby jeho vědomí začlo fungovat na úplně jiných frekvencích než které známe....dalo by se to možná popsat jako božská blaženost.....jako by se ze sidhárty stalo lehké pírko s kterým si hrají ty nejteplejší a nejhřejivější proudy té nejradostnější fontány ve vesmíru....jako by každá ta barva byla  ten nejšťavnatější nektvar který kdy ochutnal....jako by těch barev a proudů bylo jako hvězd na nebi....každý nový proud, vůně, pohyb, melodie....jako by tuhle božskou nespopsatelně nádhernou rozkoš ještě více prohloubily a posunuli o stupeň dál....Sidhártovi tělem proudila rozkoš....bytosti světla jako by se sidhártou tančily....a sidhárta byl jak opilý krásou, radostí a láskou....a snad i proto si ani vůbec nevšiml, že ho světelné bytosti vedou pomaloučku jako by světelným tunelem, či chodbou...až jako by došli na její konec...

...tu se vše zastavilo...jako kdyby byl sidhárta na krásném plese plným barev a hudby a najednou uprostřed toho krásného kouzelného bálu radosti přestala hrát hudba a vše stichlo....sidhárta byl středem všeho dění....všechen zrak spočíval na sidhártovi a na něco co se pomaloučku valilo z druhého konce místnosti....bylo velké ticho....všichni jako by z velkým očekáváním a vzrušením čekali co to bude....sidhárta byl také ve velkým napínavím očekávání, asi jako malý kluk který se blíží k vánočnímu stromečku plným překvapení....to něco se pomaloučku blížilo....bytosti světla se rozestupovali a uvolňovali tomu cestu....
jako by všichni zadržovali dech a s napětím čekali co to bude....a bylo to tu...

před sidhártou se objevila velká obdelníková věc zahalená závěsem....

....ticho bylo takové že by se dalo krájet....nikdo nedýchal a s velkým napínavím očekáváním všichni sledovali co to bude....
...sidhárta k věci přistoupil a závěs strhl...

bylo to velké

ZRCADLO PRAVDY

ve zlatém rámu...
SIDHÁRTA se do zrcadla podíval....před sidhártou se pomaloučku začala odhalovat postava člověka.... najednou byl obraz celý...před sidhártou stál....

ZLÝ OŠKLIVÝ DOMINANTNÍ SOBECKEJ BEZCHARAKTERNÍ ČLOVĚK

...sidhárta se strašně lekl....v absolutním šoku utíkal pryč...cítil obrovský zmatek, zradu, hrůzu....jako by ho pohltil vír démonů a spustili s ním teď pro změnu pekelný valčík....jeho mysl byla jak na centrifůze...vůbec nechápal co se děje...neměl šanci se zastavit a racionálně vyhodnotit situaci....tornádo děsu s ním cloumalo ze strany na stranu....byl jako loď v bouři.....na divoké řece kde s ním vlny v peřejích mlátí hlava nehlava o skáli....rána do břicha, do hlavy, do zad....jako by sidhárta dostával pekelný výprask....jako by mrak démonů obklopoval jeho tělo a dělal si s ním co chce....sidhárta zmateně běhal tam a zase zpět a pak zase támhle....u toho řval hrůzou....byl jak prase na porážce s kterým si parta sadistických řezníků hraje ďábelský maryáš....
až se najednou vše začlo zklidňovat...jako by jste hodili kámen do vody, který rozvířil bláto a písek temného dna a to bláto a písek se zase pomalu usazovalo na dně....a na tom dně teď stál i sidhárta.....mlžný obraz se pomaloučku zaostřoval.... a sidhárta stál na velkém rozlehlém prázdném prostranství a nad jeho hlavou mu svítilo ostré světlo přímo do očí....sidhárta se do světla díval a pochopil ....proces právě začíná, boží soud nad sidhártovým životem byl právě 
započat.

JSEŠ ODSOUZEN K VĚČNÝM MUKÁM PEKELNÝM TY BÍDNÝ ČERVE!
VĚČNÁ MUKA ...!  CHÁPEŠ!

Bylo první co se sidhártovi objevilo na mysli.... to snad né! ....no do haje! ...do pr...! ...zatraceně! ....sakra!sakra! ....já to věděl....Kurnikšopa ....DO HÁJE....no jak jinak, že jo! ....věčná muka! ...sakra....to jsem přesně věděl! .... sakramente ....

začal se sidhárta rozčilovat...

....no to je fakt super ....opravdu skvělí.... muka pekelný.... za co proboha? ....co jsem provedl? ....co jsem udělal tak strašného?

najednou k sidhártovi začli přicházet obrazy a pocity co kdy v životě udělal....

Cože!  ZA TOHLE!

sidhártovi se vyjevovali poměrně banální a standartní prohřešky...jak kradl rodičům peníze když chodil na mejdany....jak se jako malý posmíval nějaký holčičce....jak nepustil sednout starou babičku v autobusu .....jak byl občas lakomý.....jak v určitých situacích lhal....klukovské rvačky a lumpárny...velice zvláštní pocity mu přicházely přes oblast sexu....špatné svědomí když doma pod peřinou onanoval....ale taky holky s kterýma si užil jednu noc a pak se ztratil, přesto že jim předtím sladkými slovíčky poplet hlavu...

Ale asi nejhorší hříšné pocity mu přicházely skrze jakési společenské nastavení....jako kdyby byl spolupachatel jakéhosi kolektivního drancování a znásilňování, tvoření disharmonie ve světě, jako kdyby na něj byla ted kladená spoluodpovědnost za hlad, bídu, války a všechno utrpení na světě....za jakousi lhostejnost, sobectví....jakýsi tichý souhlas, spoluúčast...jako by se do něj zařezával ostrými břity jeho životní styl....jakási odpovědnost za věci které užívá, spotřebovává, konzumuje a neptá se odkud se berou a co způsobují, jakou stopu za sebou zanechává....velice speciální velkou úzkost pak pocítil zejména se zvířaty ve velkochovech ve zrůdných podmínkách. Jako by na sidhártu padla strašná tíha utrpení, které třebaže nečinil on osobně, ale tím že lhostejně užívá všechny tyhle věci, se na něm podílí a tudíž i nese za ně odpovědnost....
Na chvíly přestaly přicházet obrazy a jakoby se i světlo nějak utlumilo...jako by padla mlha s příchutí síry....

Světlo jako by zahalil temný mrak, jímž prosvítalo jakoby velké zamračené oko strašného, naštvaného, zlého ďábla....
Sidhártu začla plnit hrůzostrašná představa...po obvodu celé plochy, kde se sidhárta nacházel se uzavíral jakoby kruh temných stínů....jako by se kolem něj dokola v temné mlze začli srocovat všechny oběti jeho sobeckého života...všechny zvířata, které kdy snědl, všechny lidské oběti jež trpí bezohledným drancováním kůltury jíž je sidhárta součástí, ale také jakési elementární bytosti, jako jsou duše stromů a rostlin, duše všeho živého jež jeho životní styl vykořisťuje, duše všech malých němých tvorů, duše kamenů, řek a pak i snad jedna velice naštvaná duše matky země .... kruh, jako by nabíral hrozných rozměrů.....a pomalu jako by se svíral směrem k sidhártovi....sidhárta byl uprostřed toho kruhu jako jakési velké dominantní bezohledné sobecké ego, jehož sobecká krutá bezcitná sebestřednost, ted působí jako obrovský magnet jež k sobě přitahuje krvežíznivou brutální pomstu....jako kdyby sklapla klec, jako kdyby předtím jeho namyšlenost a nadřazenost způsobovala obrovskou krutost, bezcitné mučení nevinných tvorů, které se nemohli bránit, neboť síla skupiny ke které Sidhárta náleží je tak velká že proti ní néní obrany, má tak velkou převahu že její moc nad ostatnímy se změnila v krutou bezohlednou lhostejnost, apatii a samozřejmost. Ted jako by se role otočila, jako by byl dopaden hrozný krutý diktátor, který si myslel že je pánem všeho tvorstva, střed vesmíru, kolem kterého se vše točí a může si dovolit ke všem co se mu zlíbí a marnivě bezcitně trýznil vše živé kolem sebe. Jeho namyšlenost byla tak velká, že si myslel že je neohrožitelný, jeho sobectví bylo tak velké že si myslel že je vyvolený a nemůže se mu nic stát....jenže to se mílil, právě ted je on slabá bezbranná kořist lapená v pasti, odkud néní úniku a právě přichází okamžik srovnávání účtů....jako by sidhárta slyšel naštvané zlostné hlasy, jež mu z výsměšným pohrdavým tónem oznamovali jak ho ted začnou trhat na kusy a vracet vše co kdy způsobil....jako by slyšel, teď tě bez slitování budeme mučit a týrat...vše co jsi přehlížel a lhostejně tvořil ti teď vrátíme a to i z úroky....ty jsi neměl slitování s námi, my ho ted nebudeme s tebou....a to na věky....neboť tě tvůj bezohledný život dostal k nám sem do pekla....a mi tě tady budeme již na věky mučit...po té nejhorší bolesti co si jen dokážeš představit přijde ještě horší a děsivější...a takhle se to bude stupňovat celou věčnost....muka pekelný....budeš trpět tím nejstrašnějším způsobem ty bídný červe...ty zrůdo....ty tyrane.....ty zlá ošklivá hnusná bestie....ted si to s tebou vyřídíme...budeš plakat, kvílet....tvá nenasytnost, bezcitnost, sobectví, lhostejnost, krutost, zvrácenost, nechutnost neznala konce....a tak ani tvůj trest ho znát nebude....

Krve žíznivé zlostné nestvůry jako by dychtivě a nedočkavě čekaly na povel, aby se už mohli do sidhárty pustit...byli divoce rozvášněný.......nedočkavě sebou škubaly a přešlapovaly...jako by si brousily zuby a drápy...všemožné mučící nástroje...mlaskaly a chrochtaly...až euforicky kvílely...jejich nedočkavost se až jakoby stupňovala do orgasmické natěšenosti se už konečně do sidhárty pustit a dělat mu ty úplně nejstrašnější věci jaké jenom jdou.....
Sidhárta stál, klepal se jak ratlík a rozhlížel se po prostoru kde se v místech kde končí obzor, jakoby bdivoce vařila temná mlha těch nejstrašnějších oblůd...
...no to je fakt noční můra...no to prostě je tak úplně v pytli ...a skepticky se pousmál...tohle kdybych někomu vyprávěl tak mi to asi neuvěří...SIDHÁRTA už byl tak na dně že jeho strašný strach... se jakoby tak trochu přelil v černý sebelítostivý humor...tohle je fakt blbej ftip...kurnik drát...to jsem teda v pěkný brindě...muka pekelný a navěky...to snad ...ach jo...ale vždyť...schrbil se, jako by čekal ránu za svojí drzost a pronesl....
ALE VŽDYŤ TO DĚLAJÍ VŠICHNI!
...Ponurý hororový prostor zavalen mlhou z které je cítit síra a takový jakoby strašný hrůzostrašný zvuk...jako by v noře obrovského krvežíznivého pavouka, kde ta mlha je ve skutečnosti pekelná pavučina...vytřeštěné oči hrůzostrašného pavouka jejichž počet je stejně jako nohou děsivý a jejichž temná hloubka děsu a mučení nemá konce...pach hrozné brutality...příchuť neskutečně hrozné nenávisti bez slitování...jako by pomalu opět proráželo světlo a zaplavovalo prostor hřejivými barvamy...jako by sidhártu ovál jemný teplý vánek a příjemná vůně....
...najednou jako by se ozvalo....

NO TO ŽE TO DĚLÁ VĚTŠINA...PŘECE NEZNAMENÁ, ŽE MUSÍŠ I TY
MÁŠ PŘECE SVOBODNOU VŮLI

...A CO JAKO...TO JSEM MĚL BEJT JAKO VEGETARIÁN, NEBO CO?
TO JAKO ŽE JSEM MĚL ŽÍT V NĚJAKÉ PASTOUŠCE UPROSTŘED LESA A ŽIVIT SE KOŘÍNKY, JAKO NĚJAKÝ PŘIBLBLÝ TRDLO?

rozčiloval se Sidhárta
MÁŠ SVOBODNOU VŮLI
přicházela odpověď

Sidhárta se rozčiloval....snažil se světlu vysvětlit jak je těžké ve světě projevovat dobrotu....že v podstatě neudělal nikdy nic zlého....že se jen snažil přežít jak se dá...Jak lidi jako vegetariáni, pánbíčkáři, bláznivý ezoterici..nebo-li ESOTERORISTI A ŠARLATÁNI JSOU VŠEM K SMÍCHU A PRO VŠECHNY VELICE SNADNÝ TERČ...
Jenže světlo bylo jakoby úplně blbý...a stále jen opakovalo...
...máš svobodnou vůli...
Sidhárta se rozčiloval....nechápal, že ho to pitomý světlo nechápe...život je tak komplikovaný a člověk má tolik starostí....že to debilní světlo, nemůže na vše odpovědět jen máš svobodnou vůli a volbu...
A tak se tam Sidhárta hádal se světlem několik hodin....občas se světlo zamračilo a nastoupila temnota a sidhárta dostatečně pocítil hrůzu z muk pekelných trvajících celou věčnoost....

Jak se tam tak se světlem hádal...pomalu dával světlu za pravdu.... pomalu uznával že to že to dělají všichni, nebo to že je to těžké a komplikované, néní oprávnění k tomu se toho také účastnit...pomalu uznával, že má svou vlastní hlavu a srdce a že opravdu má svobodnou vůli a svobodu volit....

...a tak po několika hodinách rozhovoru povídá Sidhárta světlu...

Dobře uznávám, jsem opravdu zlý sobecký člověk....tohoto člověka ze mě vychovala společnost v které jsem vyrostl....néní to omluva, ale přece jen jsem byl silně ovlivněn děním kolem sebe a pak-li že celý život sleduji co jak lidi kolem mě dělají, je poté velice těžké slyšet ten slabý hlásek uvnitř mého srdce kterým k nám mluvíš.....teď si to již uvědomuji, uvědomuji si že si byl vždy se mnou a rozpoznávám teď jak si ke mě vždy promlouval, ten hřejivý pocit, jakousi tichou poezii mého srdce, nyní si vybavuji, jak jsem v určitých situacích volil snadnější cestu, jak jsem zavíral oči a dělal že neslyším, uvědomuji si teď že jsem měl vždy svobodnou volbu a že určitých věcí jsem se účastnil přestože jsem cítil že nejsou správné, vybavuji si teď to chladnokrevné rozhodování se založené na omluvě že tak činí všichni a že jít jinou cestou je velice obtížné, komplikované a také mnohdy i nebezpečné....uvědomuji si to teď a s lítostí musím uznat že třeba že bych rád řekl nevěděl jsem to.

..lhal bych ...
a vím že tebe neobelžu, takže jsem skrytě vždy věděl, kudy vede správná cesta mého srdce a svobodně jsem volil cesty které byli snažší a o kterých jsem vždy hluboko v sobě před sebou skrýval tu krutou pravdu a to, že tyto cesty kterými jdu tvoří obrovskou bolest, utrpení, že se podílím na drancování přírody a vykořisťování světů, kde díky mému luxusu a nadbytku trpí jiní hladem a bídou....nemá už asi smysl ti vysvětlovat komplikace lidského života a že ono sobetství kterého jsem se dopouštěl, nebylo vždy jen z marnivých důvodů, ale i prostě kvůli prostému přežití, neboť ta laďka jít tvojí cestou, ač třebaže néní nereálná, ale je fakt tak těžká, že z lidské perspektivy prostého obyčejného člověk hozeného sem jak do vody, přesto že neumí plavat a je na něj kladen snad dokonce i příkaz že se to musí naučit, jinak se utopí a to ještě tak, že to néní nějakej mělkej rybníček, ale zatraceně divoká zrádná, nebezpečná krutá řeka, tak s týhle lidské perspektivy obyčejného člověka je

 zatraceně těžký se plavat naučit...člověk má sakra práci, aby to tady přežil a tak je do háje trochu šťastný, když se může trochu nadechnout a lehnout na sluníčku, když se tahle marnivá řeka trochu uklidní...a je sakra tak do háje z toho zápasu unavenej, že zatraceně, kurnikšopa nemá vůbec prostor řešit jestli náhodou ta loď néní náhodou živá bytost...
A tak mi do háje řekni, proč si mě stvořil? Proč existuju? Proč si mi dal možnost být zlý?
Promiň, ale jseš pěkně malicherný vládce, stvoříš mě a pak když se nechovám tak jak ty diktuješ, pošleš mě do pekla na věčné muka.
Proč si mě stvořil?
Proč si mi dal možnost být zlý?
Raději bych neexistoval, mrzí mě že jsem tak špatný člověk, ale kdybych k tomu neměl možnost, nemohl bych jím být....
Raději bych prostě nebyl...
Myslím že jsi nespravedlivý bůh. Myslím že je nefér, že jsi mě stvořil do tohoto nedokonalého světa....a teď za to že ani já nejsem dokonalí mě posíláš na věčná muka.
Myslím že fér by bylo, kdybych prostě teď přestal existovat, jakožto nepovedený tvůj výtvor a myslím že je strašně nefér mě teď posílat do pekla.

A víš co? Ten despota a tyran jseš ve skutečnosti ty ...proč je život kurva tak těžkej, já se tady snažím jak úplnej idiot přežít co to jde a nakonec za to mám jít do pekla že se nechovám jak ty diktuješ...jsem trestanej za to že nejsem schopen jít po cestě tak ZATRACENĚ těžký že by se jeden z toho po......hraješ si tady s náma jak kočka s myší....

Světlo bylo chvíly ticho...I sidhárta pocítil že to co právě řekl, je první silný argument jeho obhajoby života....

A pak světlo proneslo....dobrá tedy...SIDE PAVLE HÁRTO ...obhájil ses...tedy buď vítán v rajské zahradě...najednou se ze světla vynořili zlaté schody, které přistáli přímo před Sidhártou....

Sidhártu ovanula sladká příjemná vůně...jako by svěží příjemný vánek začal jemně hladit....jako by slyšel...hurá, sláva....pojď k nám....najednou jako by se do jeho mysli přímo otiskla krásná nebeská zahrada...nádherný mejdan těch největších radovánek jaké si ani nedovede představit....jako by najednou Sidhártu vábila ta nejkrásnější nejšťavnatější hostina....Sidhárta si vzpoměl na ten ples plný radosti jež prožil před pár hodinamy....SIDHÁRTU pohltila, či přímo omámila nepředstavitelná touha.... už, už se chtěl vášnivě divoce rozeběhnout do náruče té neodolatelné smyslné krásky....v tom si ale najednou vzpoměl na ono zrcadlo pravdy....a s tím se mu hned připomenul celý jeho předešlý několikahodinový proces a rozhovor....a zarazil se...

Sidhárta stuhl...počkat, počkat....tady něco nehraje
sakra co je tohle za hru?
Proč si mě tady takhle několik hodin děsil strašnýma mukama a teď jen tak mohu jít do ráje? Copak mohu teď do ráje, když vím o existenci pekla? Jak bych si mohl užívat těch všech rozkoší, když teď vím o utrpení?.....jak bych se mohl teď nebesky rozplívat v těch nejsladších radostech, když vím že někde tolik trpí?.....

Do háje ...sakra ...ty jseš tak zartraceně marnivej bůh ....proč tvoříš tak strašně nespravedlivej svět?....

BĚŽ DO HÁJE TY TYRANSKEJ NESPRAVEDLIVEJ MARNIVEJ BOŽE I S TÍM TVÝM MEDEM UPATLANÝM RÁJEM....

PROSÍM O NIC...

UŽ NECHCI ŽÍT V TOMHLE TVÝM  SVĚTĚ KDE SI Z NÁS DĚLÁŠ LOUTKY PRO TVOJÍ MARNIVOU ZÁBAVU....

UŽ NECHCI EXISTOVAT....STVOŘIL SI MĚ A TEĎ TĚ PROSÍM ABYCH PŘESTAL EXISTOVAT....

v ten moment se SIDHÁRTA probral v nemocnici....zůstal koukat jak jelen...na nose hadičky...připojen k přístrojům...Pane doktore pacient na 6 tce se probral, slyšel najednou hlas zdravotní sestřičky... SIDHÁRTOVI se najednou vybavila auto nehoda... CO TO K SAKRU BYLO? BYL TO SNAD SEN?......

.....sidhárta vůbec nic nechápal...

...byl zmatený...při dlouhém odpočívání v nemocnici si začal pokládat otázky..

"Kde to vlastně vůbec jsem? Jak to, že se vůbec něco děje? Kde
se to všechno vzalo? Co tu vlastně dělám? Proč existuji? Jaký to má vše smysl?

pokračování

zde